V brzce ranním oparu
Tak jako postaru
Bojím se těšit
Však musím to řešit
Sedím v potemnělém pokoji
Nohy na stole, dvanáct na Orloji
Hlavu v dlaních
Rukavice na nich
Proved jsem to zase
Podlehl jsem kráse
Chvíli jsem ji držel
Pak se neudržel
Sledoval jsem její pohyb
Ujistil se, zbavil pochyb
Musím ji mít
Teď hned se sebrat a jít
Drzost moji nečekala
Po vzduchu jen zalapala
Kabát můj na ni pad‘
Ještě stačila mě poškrábat
Nemluví a na gauči leží
Bedlivě každý můj pohyb střeží
A než si to s ním rozházím
Měl bych ji dát do vázy
Žádné komentáře:
Okomentovat