Záclona opět klesá k zemi, a marně brání žlutooranžovým paprskům vstoupit do místnosti naplněné zlatým prachem. Vzduch je prosycený vůní odkvétajících lučních květů. Otevřené francouzské okno mě vtahuje na letní louku pročesávanou teplým letním vánkem. Sedím v houpacím křesle a cítím, že mé vědomí opouští tuto místnost i přes dokonalost přítomného okamžiku, který se snažím nasávat všemi póry svého těla. Myšlenky utichají, jsou nepodstatné ve srovnání s tímto okamžikem… jsou prázdné… jsou mizející… jsou?
Sedím v prázdném prostoru. Jsem to já. Ano. Levituji ve vzduchu naplněném zlatou mlhou. Občas atmosférou problesknou světlejší vlákna bílého světla. Hlavu mám skloněnou, zřejmě jsem v meditačním tranzu. Kolem hlavy probublávají temné mraky. Sem tam se mihne tmavý stín. Obličej se kroutí v bolestivých grimasách. V mracích kolem hlavy probíhá několik filmů. Jakoby je někdo promítal na staré promítačce. Poznávám ty příběhy. Vzpomínám si. Mé tělo se otřásá emočními záchvěvy. Prožívám ty příběhy znovu a znovu. Do krve se mi vyplavují endorfiny. Vztek cloumá mými končetinami. Žaludek je sevřený jako pěst. Strachem se mi potí dlaně. Úzkostí je mi špatně. Tuhne mi zátylek. Bodá mě v zádech.
Zablokované emoce vyžadují mou pozornost. Neustále dokola se mi připomínají. Nedokážu s tím nic dělat. Nevím, že si můžu pomoct sám. Nevěřím si. Žiji ve svém těle, oddělený od okolního světa. Samostatná, uzoufaná, osamocená a osudu ponechaná jednotka.
Odněkud seshora sestupuje široký paprsek modrobílého světla. Skrčený na židli se nevědomky narovnávám. Oči mám stále zavřené. Kolem mne se objevují bílé bytosti. Jsou shromážděny v kruhu kolem mne. Levitují půl metr nademnou. Je jich pět. Jejich ruce směřují dlaněmi ke mně. Vnímám teplo rozlévající se celým mým tělem. Světlo se dostává do nejzazších koutů mého těla. Vnímám možnost vidět jakoukoliv částí svého těla. Možná spíše než vidění je to vědění. Jsem to stále já ale náhle vidoucí. Rozumím všemu, co jsem ve svých životních karmických příbězích udělal špatně. Bože, je to tak jednoduché. Jaktože mi to nedošlo dříve. Mé tělo obdrželo vědomí. Nyní vidím příčiny svých problémů. Nyní vidím, proč se celý život motám v kruhu. Proč se trápím tam, kde ostatní ani nezpomalí.
Mé tělo se roztahuje do ohromné velikosti. Stává se součástí universa. Jsem součástí bytostí shromážděných kolem mne. Jsem ony. Ony jsou já. Vidím své bloky jako bloky svého mladšího bratra. Nejsou mé, ale mám k nim vztah. Mám potřebu je řešit. Ten člověk na židli je někdo, kdo potřebuje moji pomoc. Jeho energie je těžká a hutná ale je prorostlá zlatými nitkami světelné, enormě rychle kmitající, energie. Tudíž bude o to snažší mu pomoci…
Otevírám oči… vzduch za oknem se ochladil a bojuje se záclonou o vstup do místnosti. Teplé a nádherně oranžové slunce již zapadlo za obzor. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se promnout oči. Vím, že tu jsou. Jenom je už nevidím. Oč snazší by byl život, mít smysly natolik jemné, abychom mohli rozlišit ty nejjemnější vibrace kolem nás. Široce se usmívám. Nyní už ale vím. Cítím hřejivé a konejšivé objetí. Jsem klidný.
Čeká mě ještě velká spousta práce. Je potřeba vykydat hnůj. Ale co jiného bych tady chtěl vlastně dělat. Vždyť to kydání je vlastně docela zábava. A až to tady zvládnu, budu se moci vrátit se domů a odpočinout si. Jenom se tady nesmím cítit tak důležitý a brát se tak příšerně vážně… Jenom se tím trávím zevnitř. Nemusí to tak být.
