Ptáček hopkal po větvi a hledal něco na sezobnutí. Den venku byl jako každý jiný a Robert z okna sledoval život na zahradě. Užíval si klidu, než se Simona vrátí z práce. Dnes si vzal dovolenou. I včera. V práci ho to ukrutně nebaví. Je to pro něj utrpení sedět každý den osm hodin za počítačem a provádět administrativní úkony u kterých se nemusí přemýšlet. Téměř neustále je v práci mimo. Myšlenky se mu rozbíhají po celém vesmíru a hledají zajímavější témata k přemýšlení. Jenomže práce je práce. Každou chvíli někdo přijde a chce mluvit, chce aby ten druhý sociálně reagoval. Ale co když nechce? Jakékoliv dialogy mu proto připadají jako žvýkání umělé hmoty. Bez chuti, bez vzrušení pouze v očekávání, že tentokrát to bude trochu jiné. Proto žil druhý život ve své hlavě. Nikdo jiný o něm nevěděl. Zavíral se tam sám, se svými sny, radostmi, touhami ale také obavami, strachy a úzkostmi. Tam si s nimi ale dokázal poradit. Svírající žaludek vyrval z břicha a nahradil jej novým, veselým, krásně růžovým a plným dobrého jídla a pohody. Starou černou sušenou švestku kopnutím poslal přes kopec a bylo po problému. Třesoucí se ruce si nechal ujet nákladním vlakem vezoucím květiny do Holandska. Nové, opálené a silné si nasadil jako výměnný nástavec u mixéru a staré, šedé, hubené a gumové vhodil do posledního vagónu. Uvědomoval si že to samé může provést i ve skutečném životě. Teda, ne tak radikálně ale věděl, že se dokáže zbavit stresu, který mu svírá žaludek. Věděl, že se dokáže zbavit úzkosti, která mu rozechvívá ruce. Jenom to jediné nevěděl. Jak. Možná, že věděl jak, jenom nebyl dostatečně silný na to, aby se dokázal změnit. Aby změnil život k lepším, aby žil tak jak se má. Myšlenky se mu stočily na zítřek. Žaludek se ozval. Práce. Už nemá žádnou dovolenou navíc. Do práce už musí. Představil si ty nadšené obličeje, které ho čekají a které svou prací žijí. Svým způsobem jim záviděl. Práce pro ně znamená hodně. On by to chtěl jinak než oni. Vytvářejí pseudohodnoty, budují si své ego, vyžadují uznání, jsou cílevědomí, tráví v práci celé dny, vydělávají horentní sumy peněz ale proč to všechno? Až zemřou, nic po nich nezůstane. Většinu života tráví v práci. Umřou prázdní. Řekni mi jaký život žiješ a já ti řeknu jaký bude tvůj příští.
Ozvaly se klíče v zámku a vytrhly ho ze zamyšlení. Simona. Vstal a šel jí vstříc. „Čau zlato, jak jsi se dne…“ „Ty už jsi zase nebyl v práci? To si děláš srandu. Akorát ses stejně zase jenom válel a nic jsi neudělal. Ty mě tak štveš! Proč jsi aspoň neuklidil? To máš zase tu svoji depresi nebo co? Ježiš, to je s tebou strašný, jseš jako nezaměstnanej. Jenom se válíš jak válec.“ „Nebylo mi nejlíp, chtěl jsem si jenom tro…“ „No jasně, zase nějaká z tvých nemocí. Jseš obyčejnej flákač a nic jinýho. Tak se konečně trochu vzmuž. Dokaž, že jsi trochu chlap. Pořád jenom fňukáš a nikdy nic pořádnýho neuděláš.“ Všechny emoce, které v sobě Robert doteď držel se slily do jedné jediné. Najednou měl v hlavě prázdno. Vztek se v něm rozpínal jako rakovina. Zachvacoval všechny jeho orgány. Svaly se mu napínaly, zrychloval se mu dech, srdce mu začalo tlouct rychleji, musel mít v krvi víc adrenalinu než červených krvinek. V duchu řval – buď ticho, buď ticho, panebože, buď už ticho. Krev se v něm vařila a on cítil, že se přestává kontrolovat. Ona nic neví, neví, neví a soudí. Je tak rychle se vším hotová. Nezajímá jí skutečnost, stačí jí to co vidí. Řval v duchu řval jako lev, vypouštěl negativní energii neslyšným řevem. „Tímhle nic nevyřešíš“ uslyšel příjemný hlas v hlavě. „Křičet můžeš, ale nic se nezmění.“ V životě takový hlas neslyšel. Byl přímý ale ne příkrý, sytý, jakoby zlatý a třpitivý. „Kdo jsi?“ zeptal se rozechvělým hlasem Robert. „Já?Já jsem hlas v tvé hlavě.“ „To jsem se už zbláznil?“ „Záleží na tobě, jak ke mně budeš přistupovat“ „Kde jsi se tam vzal?“ „Jsem tu odjakživa. Už jsi se vykřičel?“ „Ehm, no, promiň, už asi jo.“ „Proč jsi se tak rozčílil?“ „No, protože mě Simona rozčílila. Proč nemůže být trochu chápavější, alespoň trošku. Moc by mi to pomohlo. Kdyby měla alespoň nějakou fantazii, určitě by mě pochopila. Takhle si akorát myslí, že jse flákač.“ „Chceš, aby se změnila?“ „Hmm, stačilo by jenom málo.“ „Víš kolik za život potkáš lidí? Na každém ti něco nebude něco sedět. Téměř s každým budeš mít nějaký problém, byť sebemenší. A dovedeš si představit, že bys po každém chtěl, aby se změnil? Musíš uznat, že to je nemyslitelné.“ „Máš pravdu, ale já nechci, aby se měnili všichni. Stačí mi, když Simona bude chápat můj paralelní svět, moji duši plnou fantazie. Není to zase taková změna.“ „A nemyslíš, že by bylo mnohem jednodušší, kdybys změnil ty sám sebe?“ „Jako jak?“ „Co kdybys vedle svého fantaskního světa začal trochu žít. Normální život, rozumíš? Vem Simonu do kina. Nebo na večeři. To přece není taková oběť pro začátek. Ty se jí divíš? Vždyť s tebou nic není. Žij svůj život tady a teď. Neutíkej do paralelních světů. Narodil jsi se, abys žil, abys měl se Simonou dítě. Musíte jej vychovat. Ale takhle tě opustí. Uteče od tebe a ty přijdeš o příležitost prožít si krásný život. Dojde ti to až příliš pozdě. A víš, co bys udělal, kdyby tě Simona opustila?“ „No, asi by mě to sebralo. Nevím, jak bych žil dál.“ „No, já tady vidím sebevraždu. Opravdu bys nevěděl jak žít dál. Protože to nevíš ani teď. Jsi uzavřený ve své fantazii a skutečný život ti protéká mezi prsty. Změň sebe a nebudeš muset měnit své okolí. Žij si se svojí fantazií ale nezapomínej na skutečný život. Máš za úkol tady žít, ne odtud utíkat. Mluv s lidmi, bav se tím co děláš. Nebaví tě tvá práce? Nedělej z ní smysl života. Nebaví tě a nechceš či nemůžeš ji měnit? To nech na mně, hlavně se netrap. Vydělávej peníze a šetři na koníčky. Dostaň tu fantazii ze sebe. Vytvoř něco. Napiš, namaluj. Neutíkej.“ Do místosti vešla Simona. „Co s tebou je? Proč nemluvíš? Už jsi zase nafouklej?“ Robert zatnul pěst. „Roberte!“ „Ne…Nejsem nafouklej, jenom jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ „Cože? A na co?“ „Nešla by jsi dnes na večeři?“
