Soukromá forma meditace

Vyrostla ve mně otázka. Psát, či nepsát. Uvědomil jsem si totiž jednu zásadní věc. Píšu většinou jenom, když je mi mizerně. Když jsem v klidu, nemám ty potřeby. Řeším spoustu povrchních nesmyslů ale k psaní se nedostanu. A jsem v pohodě. Když mám ale splín, slova mi padají sama do klína. Psaní mi pomáhá. Stačí napsat pár vět a jsem v pořádku. Je to ale destruktivní paradox. Protože čím víc budu psát tím víc budu v klidu a tím míň budu psát. A když budu psát míň a míň, bude to znamenat, že jsem víc a víc v pohodě. A to já nechci. Chci být teda v pohodě, ale taky chci psát. Navzájem se to vylučuje. Jedině, že bych psal o veselých lidech. Nevím, jestli bych to zvládnul. Mám psaní jako formu relaxace. Ze svých starostí se vypisuju. Je jedno, jestli se to rýmuje nebo ne, hlavní je, že píšu a že tvořím. To je ta podstata toho všeho. Mám potřebu tvořit, protože mi to pomáhá. Pomáhá mi to pojmenovávat problémy, stresy, hrůzy, strachy, úzkosti a paniky, které mě obklopují. Psaní mi dává do ruky zbraň a návod jak zatočit se svým temným obrazem. Daří se to. Pomalu ale vím, že to funguje. Je to taková moje soukromá forma meditace. Uzavřu se do svého světa, kde je mi fajn. Naberu v něm síly na spoustu drobných bojůvek v reálném světě. Ve své fantazii vytvořím svůj dokonalý obraz. A když píšu dokonalý, myslím se vším všudy. Je to chlap, co se ničeho nebojí (moje nejoblíbenější pohádka vždycky byla Nebojsa), vždy je připraven čelit všem problémům s agresory okamžitě zatočí. A hlavně je to tvrďák, co nikdy ničeho nelituje a hlavně nikdy nelituje sám sebe. Nikdy si nic nedává za vinu, protože ví, že vše co udělá je k něčemu dobré. I když to v daný okamžik není až tak jednoznačné a jasné.

Vždycky, když se takhle rozepíšu nacházím ve svých slovech své problémy. Přesně takhle je pojmenovávám a to mi dává příležitost s nimi bojovat. Je těžké bojovat s chimérou. S doměnkou o které ani nevíš, jak vypadá. Je o něco lehčí bojovat s něčím, co má jméno. Ale pořád je to těžký. Boj je vůbec těžká záležitost, ale je potřeba. Ale pozor, boj nemusí být vžycky o násilí. To v žádném případě. Největší bojovníci jsou ti, co bojují láskou. Není těžké bodnout či zmáčknout spoušť. Je ale ukrutně těžké dát lásku ve chvíli, kdy cítíme nenávist či zlost. Povolit zatnuté pěsti a objemout a přijmout. To dokáží jen ti největší bojovníci. Hrdinové mezi námi.

Já se to učím. Chci být hrdinou a nechci bojovat nenávistí. Vím, jak těžké to je. Proto píšu a dovídám se takové věci jako právě teď.