Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se...

Soustředím se… můj pohled se ukotví v jednom místě. Okolí vnímám, ale pouze jako obraz na zdi. Vyslovuji mantru, která probouzí mé démony a jsem odhodlaný se jim postavit. „Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se.“ Roztřesou se mi ruce. Více než obvykle. Žaludek se mi sevře a vnímání se mi zúží do temného tunelu s rozostřeným obrázkem mého okolí na jeho konci. „Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se.“ Opakuji a dostávám se do stavu podobného meditaci. Vnímám obrovské množství lásky, které se tlačí z pravé strany a snaží se prostoupit mé tělo. Jenomže vím, že to nebude jen tak. Touha milovat sebe samotného je tak velká, ale bohužel naráží do zdi na levé straně.  Odráží se od ní jako tenisový míček a plete se a míchá s láskou, která ke stěně teprve míří. Vzniká zmatek, který se těžko popisuje. Touha milovat sebe samého, hřejivé emoce, které tak dlouho nedostaly příležitost být prožity, spíše naopak. Na druhé straně, chladná neprostupná stěna, která stojí bez jakéhokoliv konkrétního důvodu, o kterém bych věděl. Blok, který vznikl někdy v minulosti a kterým jsem zakázal sám sobě mít se rád. Blok, který ovládá mé podvědomí a nutí mě pochybovat o sobě, nevěřit si, odsuzovat se, lhát si a trápit se za něco, co se stalo kdysi dávno. Myšlenky a myšlení mě pohlcují a proto opakuji svoji mantru. „Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se.“ Stěna se mění. Vidím muže v dlouhém plášti, možná koženém. Stojí rovně a pevně, bez šance s ním hnout. Obličej má ostře řezaný, výrazný nos. Je hladce oholený, vlasy ulízané dozadu. Je z něj cítit chlad a bolest, je neoblomný, je silný ve svém rozhodnutí. Teď už mantru nepoužívám, protože vím, že jsem tam, kam jsem se chtěl dostat.  Ten muž, ten démon, co mi brání mít se rád… 

...jsem já sám.