Už jsem toho měl docela dost. Práce mě ten den příliš vyčerpávala a já nedokázal reagovat na požadavky svých nadřízených. Potřeboval jsem na vzduch. Sebral jsem se a odešel na chvíli z kanceláře.
Čím více lidí přichází, tím hůře se mi pracuje. Člověk by si řekl, že nové tváře provzdušní ponorkovou zatuchlost ale omyl. Stále nové a nové spolupracovníky pouze míjíte. Už je nepotkáváte, už si s nimi nepovídáte, oční kontakt minimální a někdy se ani nepozdravíte. To není to, co bych si představoval jako ideální. Proto se mi čím dál častěji stává, že musím prchnout. Většinou se ve mně tyhle pocity probouzí poté, co se zahledím z okna na podmračenou či jasnou oblohu a myšlenky mi uletí bůhví kam. Říkám tomu Syndrom divokých koní. Nedá se v ten okamžik nic dělat, prostě musím ven. Vyšel jsem na tmavou chodbu a zápach spálené nafty mě hnal směrem k oknům. Vešel jsem do proskleného koridoru, otevřel dveře ven a vyšel na malý balkónek. Čerstvý vzduch pro mě v tu chvíli znamenal životodárnou ambrozii. Zhluboka jsem zalapal po dechu, až se mi zatočila hlava. Hlava se mi rázem vyčistila, neboť pohled na horizont mi zatoulané myšlenky poslal ještě dále. Zůstal bych tam déle, mnohem déle, kdybych za okny ředitelny nespatřil stojící siluetu. Vrátil jsem se do koridoru, ale kancelář nebylo to pravé místo, které bych chtěl v nejbližších minutách navštívit. Potřeboval jsem se úplně zklidnit. A i přesto, že původní záměr byl čerstvý vzduch, zamířil jsem na toalety. Zavřel jsem se do kabinky, posadil se na mísu a položil hlavu na kolena. Sledoval jsem svůj dech a za každou cenu jsem se snažil vytěsnit všechny pomatené myšlenky, které mi chaoticky rotovaly hlavou. Vědomí mi příliš často utíkalo do kanceláří a ředitelen, tomu jsem se bránil. Můj vztah k práci je čistě přízemní. Nemám žádné ambice, nejsem ctižádostivý, nejsem dravý, nejsem nenasytný, nejsem průbojný, můj jediný cíl je strávit v zaměstnání dobu nezbytně nutnou a v poklidu nikým nerušen odejít a přitom být méně nápadný než vlastní stín. Myšlenky na práci jsem velice snadno identifikoval a nečinilo mi příliš problémů se jich zbavit. Když mi myšlenky ukázaly cestu k Belindě, problesklo mi hlavou „pomož a bude ti pomoženo“. Belinda to v poslední době měla fakt těžký. Měla zdravotní problémy a do toho ta její úzkost. Začne ji něco bolet a ona má hned strach z nejhoršího. Řekl jsem si, že jsem ještě nezkoušel poslat někomu energii. Belinda by byla ta pravá, třeba jí to pomůže. Snad. Představil jsem si v hlavě sebe, svoji postavu. Představil jsem si, jak mi z hrudníku vychází tlustý paprsek modrožluté energie, a snažil jsem se představit si Belindu, jak její hrudník paprsek přijímá. Chvíli se mi to dařilo a měl jsem z toho docela radost. Těšil jsem se až se jí zeptám jestli něco cítila. Nějakou změnu k lepšímu.
Náhle jsem pocítil položenou ruku na rameni. Nadskočil jsem půl metru nad zem a vytřeštěnýma očima zíral kolem sebe. Šíleně mě to vyděsilo, ten pocit byl nezpochybnitelný. CÍTIL JSEM CIZÍ RUKU NA SVÉM LEVÉM RAMENI! Vyrazil jsem dveře kabinky a spěchal zpátky do kanceláře. Sedl jsem si na místo a zapíchl oči do monitoru. V hlavě mi vířily myšlenky. Kladl jsem si tisíce otázek ale uvnitř už dozrávala nevyhnutelná odpověď. Ten dotek byl tak konejšivý, tak láskyplný a snad jsem i ve chvíli onoho doteku slyšel i slova „dobrá práce“. Možná to byl jenom dojem, ale já jsem se pomalu utvrzoval v tom, že jsem byl, za svoji snahu pomoci, obdařen tou nejvyšší pochvalou.
Žádné komentáře:
Okomentovat