Noční navštívení

Spal jsem. Zdál se mi sen. Možná více podivný,než symbolický. Možná řešil můj dřívější stav a můj nynější přístup. Byl ale silný, pamatuji si ho ještě teď. Možná ale ten sen nebyl to podstatné. Z něj mě probudilo mé vlastní přidušené kňourání. Ale ne doprošující se, nýbrž vyděšené… Znáte ten zvuk, když nemůžete mluvit a něco se vám nelíbí tak se projevíte právě oním mručením. A když máte z něčeho ukrutný strach a krk máte sevřený, že nemůžete mluvit. Jenom vyděšeně mručíte. A to mě probudilo! Nebo mě spíš probudil ten pocit. Ten tlak na nose, jako by mi na něj tlačil někdo rukou. A jak jsem se pomalu probouzel, tak tlak povolil a já ucítil ještě dodatečný dotek na levé tváři. Nehřál mě příjemný pocit. Tentokrát jsem byl vyděšený. Snažil jsem se alespoň otevřít oči, protože hýbat jsem se nemohl. Ale oči mě neposlouchaly, tak jak bych si představoval. Přes tenké škvírky jsem viděl u mé postele siluetu. Ale možná jsem ji chtěl vidět. (paradoxně) Hýbat jsem se nemohl a mým tělem se přelévaly vlny mrazení. Byl jsem tím pohlcen a nedokázal jsem z probíhající skutečnosti ovlivnit vůbec nic. Kromě zděšení jsem necítil žádné emoce. Nic. Nevím, jak dlouho by to trvalo, nebýt myšlenky na nekonečnou lásku, která se ve mně zrodila. Byl to ale pocit, který jsem do té doby neznal. Necítil jsem tu pravou lásku, ale přesto vlny mrazení pomalu ustávaly. Nedokázal jsem cítit lásku, ale pouze jsem na ni myslel a ta pouhopouhá myšlenka mě dokázala postavit na nohy. Mrazení se ještě párkrát vrátilo ale se stále menší silou, zatímco já jsem se držel myšlenky na lásku jako klíště. Začal jsem se konečně trochu hýbat, no podařilo se mi pohnout hlavou. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nic. Jako by se nic nestalo, všechno bylo jako kdykoliv jindy.