Sunny, děkuju moc za tvoji reakci. Je to jakobych poslouchal staršího, rozumějšího, zkušenějšího sebe sama. Jsou to moje myšlenky srovnané do smysluplných vět a logických odstavců. Všechny tyhle informace mi víří v hlavě. Přesně takové otázky jsem si kdysi kladl. Teďuž na ně znám dokonce i odpověď. Proč v některých situací jednám v afektu a nejsem schopen se soustředit, protože mám prázdno v hlavě a rudo před očima? Proč v určitých situacích ztrácím kontrolu nad sebou samým? Proč mě i jenom některá slovní spojení sepnou v hlavě mod „vyděšený klučina“ a já se nepoznávám? Bloky, které mě nyní tak silně ovlivňují, vznikaly celé moje dětství. Pokud jsem jako dítě prožil nějaké trauma, citový šok, který byl natolik silný, že jsem jej MUSEL v tu chvíli potlačit a zapomenout, abych dokázal žít dál, se mi nyní vrací na základě nějakého spouštěcího mechanismu.
Napřiklad. Pokud jako dítě udělám něco v dobré vůli, protože chci potěšit své rodiče, třeba mámě natrhám květiny na zahrádce. Těším se, jakou jí udělám radost a jak mě pochválí a utíkám jí květiny předat. Její reakce mě ale psychicky zlomí. Místo pochvaly a pohlazení mi vynadá a vyčte, že ty květiny měla nachystané pro kolegyni z práce a že ji teď nemá co dát a že (teď pozor!) mě NEMÁ RÁDA a že jsem ji ZKLAMAL! Pro mě, malýho kluka, je to strašnej šok. Místo radosti a lásky tohle. Od člověka, kterýho mám rád nejvíc na světě. Kterýmu jsem chtěl udělat radost. Najednou je ze mě ten nejhorší člověk v očích mé vlastní matky. S takovým pocitem se v tu chvíli nedá žít a jediná možnost je potlačit a zapomenout. Staniž se.
O dvacet let později sedím v práci… pracuju. Přijde ředitel. „pane Falprea, tohle není výkon, který jsem očekával. Docela jste mě ZKLAMAL!“ Tma… Hučení v uších… třes rukou… pocení… nejsem schopen cokoliv říct, reagovat… mám knedlík v krku… Nechápu proč. V ten okamžik to ještě nevím, pochopím to až o několik let později. Použil formuli, která mě vrátila do dětství. Vrátily se mi všechny pocity, emoce, které jsem prožíval v okamžiku vzniku mýho psychickýho bloku.
Kdesi jsem vyčetl teorii, že když dítě prožije takové trauma, že je nucené jej vytěsnit a zapomenout tak ona část vědomí se přestane vyvíjet. Nezraje. A v okamžiku spuštění stejného vzorce třeba o třicet let později se člověk chová jako dítě ve věku ve kterém k bloku došlo. Má to smysl i svoji logiku. A takových bloků má člověk v životě X. Ovlivňují ho aniž by to sám věděl. Reaguje, nepřemýšlí, je to silnější než rozum… později toho lituje a nedokáže to vysvětlit. A vzhledem k tomu, že vědomí je nesmrtelné a my se sem reinkarnujeme jako o život, tak takových bloků musí být spousty a spousty už z minulých životů. Pokud je ovšem nezpracujeme.
Důvod proč tohle všechno píšu je takový, že teoreticky jsem vybaven dostatečně, myslím si. Vím proč, vím co ale nevím jak! Vím co bych měl dělat, že bych všechny bloky vědomě znovu prožít nebo zpracovat, pozorovat a nechat rozpustit ale pořád nevím jak. Praktická stránka věci mi uniká. Na meditaci jsem moc velkej povrchňák, to se mi příliš nedaří. Nic víc mě ale pak nenapadá prootže si prostě na nic nevzpomenu. Respektive vzpomenu, uvědomím si ale nic se nestane. Pořád mám strach. Nedojde k tomu rozpuštění. K tomu prosvětlení. Asi si nevzpomenu na tu skutečnou a pravou příčinu. To co, Sunny, popisuješ, je vlastně taková vědomá regrese, kterou si člověk musí projít sám. Nevím ale jak si vzpomenou na zkušenosti, které jsem vytěsnil, abych psychicky přežil. Nakonec i já jsem si kdysi nevědomky vytvořil funkční masku, kterou jsem považoval za sebe sama. Přitom jsem to nebyl já.
Maska je sice spojitá nádoba ale jiné téma…
Žádné komentáře:
Okomentovat