Vzmuž se už

Na duši stíny, boty od hlíny

Nejistým krokem, jdeš vždycky bokem

Sopel na bradě, zas v poslední řadě

Na tváři bledou růž, no tak vzmuž se už

Z ostudy kalhoty, přiznej se byls to ty

Za nehty špína, vše je tvá vina

V očích máš slzy, moc tě to mrzí

Hned si je osuš, no tak vzmuž se už

Dělíš vše dvěmi, zrak klopíš k zemi

Vždy mluvíš tiše, svírání v břiše

Trápí tě víc a víc, vycházíš do ulic

Knedlík v krku zase už, no tak vzmuž se už

Snažíš se bojovat, měli tě vychovat

Vždycky jsi byl sám, na co provaz, na co trám?

Někdo tě zlobí? Hned kopeš hroby

Ty brousíš nůž? No tak vzmuž se už!

Pojď mezi nás, rozboř tu hráz

Jdi středem ulice, neboj se hranice

Kdo tě teď pokoří? Ohně tu nehoří

Už vyschla mi tuš. No tak vzmuž se už.

...a ten dotek na rameni

Už jsem toho měl docela dost. Práce mě ten den příliš vyčerpávala a já nedokázal reagovat na požadavky svých nadřízených. Potřeboval jsem na vzduch. Sebral jsem se a odešel na chvíli z kanceláře.

Čím více lidí přichází, tím hůře se mi pracuje. Člověk by si řekl, že nové tváře provzdušní ponorkovou zatuchlost ale omyl. Stále nové a nové spolupracovníky pouze míjíte. Už je nepotkáváte, už si s nimi nepovídáte, oční kontakt minimální a někdy se ani nepozdravíte. To není to, co bych si představoval jako ideální. Proto se mi čím dál častěji stává, že musím prchnout. Většinou se ve mně tyhle pocity probouzí poté, co se zahledím z okna na podmračenou či jasnou oblohu a myšlenky mi uletí bůhví kam. Říkám tomu Syndrom divokých koní. Nedá se v ten okamžik nic dělat, prostě musím ven. Vyšel jsem na tmavou chodbu a zápach spálené nafty mě hnal směrem k oknům. Vešel jsem do proskleného koridoru, otevřel dveře ven a vyšel na malý balkónek. Čerstvý vzduch pro mě v tu chvíli znamenal životodárnou ambrozii. Zhluboka jsem zalapal po dechu, až se mi zatočila hlava. Hlava se mi rázem vyčistila, neboť pohled na horizont mi zatoulané myšlenky poslal ještě dále. Zůstal bych tam déle, mnohem déle, kdybych za okny ředitelny nespatřil stojící siluetu. Vrátil jsem se do koridoru, ale kancelář nebylo to pravé místo, které bych chtěl v nejbližších minutách navštívit. Potřeboval jsem se úplně zklidnit. A i přesto, že původní záměr byl čerstvý vzduch, zamířil jsem na toalety. Zavřel jsem se do kabinky, posadil se na mísu a položil hlavu na kolena. Sledoval jsem svůj dech a za každou cenu jsem se snažil vytěsnit všechny pomatené myšlenky, které mi chaoticky rotovaly hlavou. Vědomí mi příliš často utíkalo do kanceláří a ředitelen, tomu jsem se bránil. Můj vztah k práci je čistě přízemní. Nemám žádné ambice, nejsem ctižádostivý, nejsem dravý, nejsem nenasytný, nejsem průbojný, můj jediný cíl je strávit v zaměstnání dobu nezbytně nutnou a v poklidu nikým nerušen odejít a přitom být méně nápadný než vlastní stín. Myšlenky na práci jsem velice snadno identifikoval a nečinilo mi příliš problémů se jich zbavit. Když mi myšlenky ukázaly cestu k Belindě, problesklo mi hlavou „pomož a bude ti pomoženo“. Belinda to v poslední době měla fakt těžký. Měla zdravotní problémy a do toho ta její úzkost. Začne ji něco bolet a ona má hned strach z nejhoršího. Řekl jsem si, že jsem ještě nezkoušel poslat někomu energii. Belinda by byla ta pravá, třeba jí to pomůže. Snad. Představil jsem si v hlavě sebe, svoji postavu. Představil jsem si, jak mi z hrudníku vychází tlustý paprsek modrožluté energie, a snažil jsem se představit si Belindu, jak její hrudník paprsek přijímá. Chvíli se mi to dařilo a měl jsem z toho docela radost. Těšil jsem se až se jí zeptám jestli něco cítila. Nějakou změnu k lepšímu.

Náhle jsem pocítil položenou ruku na rameni. Nadskočil jsem půl metru nad zem a vytřeštěnýma očima zíral kolem sebe. Šíleně mě to vyděsilo, ten pocit byl nezpochybnitelný. CÍTIL JSEM CIZÍ RUKU NA SVÉM LEVÉM RAMENI! Vyrazil jsem dveře kabinky a spěchal zpátky do kanceláře. Sedl jsem si na místo a zapíchl oči do monitoru. V hlavě mi vířily myšlenky. Kladl jsem si tisíce otázek ale uvnitř už dozrávala nevyhnutelná odpověď. Ten dotek byl tak konejšivý, tak láskyplný a snad jsem i ve chvíli onoho doteku slyšel i slova „dobrá práce“. Možná to byl jenom dojem, ale já jsem se pomalu utvrzoval v tom, že jsem byl, za svoji snahu pomoci, obdařen tou nejvyšší pochvalou.

Není špatné cesty

Jedovatí štíři

Krouží pode mnou

Už zase na pranýři

Hloupostí bezbřehou

Sešel jsem z cesty

Tak dlouho jsem ji hledal

Gladiátorů vesty

Hm, zase jsem to nedal

Na rozcestí

Ani chvíli jsem neváhal

Oháněl se pěstí

Kosti si dolámal

Ztratil jsem trochu krve

Hůře i své cesty směr

Nezvlád jsem to napoprvé

Měl jsem vůbec na výběr?

Samozřejmě, že měl

A možná právě proto

Že zvolil jsem, co jsem chtěl

skončilo to tak, jak dopadlo to

Teď už aspoň vím

Kudy cesta nevede

A zase pomalu sním

Že příště se to povede

Noční navštívení

Spal jsem. Zdál se mi sen. Možná více podivný,než symbolický. Možná řešil můj dřívější stav a můj nynější přístup. Byl ale silný, pamatuji si ho ještě teď. Možná ale ten sen nebyl to podstatné. Z něj mě probudilo mé vlastní přidušené kňourání. Ale ne doprošující se, nýbrž vyděšené… Znáte ten zvuk, když nemůžete mluvit a něco se vám nelíbí tak se projevíte právě oním mručením. A když máte z něčeho ukrutný strach a krk máte sevřený, že nemůžete mluvit. Jenom vyděšeně mručíte. A to mě probudilo! Nebo mě spíš probudil ten pocit. Ten tlak na nose, jako by mi na něj tlačil někdo rukou. A jak jsem se pomalu probouzel, tak tlak povolil a já ucítil ještě dodatečný dotek na levé tváři. Nehřál mě příjemný pocit. Tentokrát jsem byl vyděšený. Snažil jsem se alespoň otevřít oči, protože hýbat jsem se nemohl. Ale oči mě neposlouchaly, tak jak bych si představoval. Přes tenké škvírky jsem viděl u mé postele siluetu. Ale možná jsem ji chtěl vidět. (paradoxně) Hýbat jsem se nemohl a mým tělem se přelévaly vlny mrazení. Byl jsem tím pohlcen a nedokázal jsem z probíhající skutečnosti ovlivnit vůbec nic. Kromě zděšení jsem necítil žádné emoce. Nic. Nevím, jak dlouho by to trvalo, nebýt myšlenky na nekonečnou lásku, která se ve mně zrodila. Byl to ale pocit, který jsem do té doby neznal. Necítil jsem tu pravou lásku, ale přesto vlny mrazení pomalu ustávaly. Nedokázal jsem cítit lásku, ale pouze jsem na ni myslel a ta pouhopouhá myšlenka mě dokázala postavit na nohy. Mrazení se ještě párkrát vrátilo ale se stále menší silou, zatímco já jsem se držel myšlenky na lásku jako klíště. Začal jsem se konečně trochu hýbat, no podařilo se mi pohnout hlavou. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nic. Jako by se nic nestalo, všechno bylo jako kdykoliv jindy.

Molákova zpověď

Bojím se tajně

Když stojím v lajně

Jen těžko snesu

Když se strachy třesu

Nebe je z olova

Kovová obloha

Provazy deště

Třesu se ještě

Třesu se víc a víc

Odlesky od přilbic

Svět vidím přes průzoru

Tisíc hlav na obzoru

Meč svírám pevně

A dítě ve mně

Tu dávno nechce být

Zvedám ten blbej štít

Hrdě stojím v řadě

Mlíko na bradě

Ve tváři odhodlání

A v očích strach

Hrdě stojím v řadě

Mlíko na bradě

Muž, co nezná slitování

Nejradši bych plách

Z nebe pořád leje

Nevím, co se děje

Vřava boje sílí

Prapor není bílý

Chytá mě panika

Vedle někdo naříká

Prosebné oči

Když život končí

Pomalu blednu

Než svůj meč zvednu

Vidím kopí z leva

Už mi trhá střeva

Už se tak nebojím

V pozoru povolím

Bláto a krev

Krátí mi dech

K čemu byl ten můj strach

Honí se v myšlenkách

Zabil mě, je to tak

Už nejsem Sas Molák

Na bojiště shlížím shůry

Slyším zpívat božské kůry

Koukám kolem, je nás víc

Vcházíme do světa bez hranic

Na obzoru slunce září

Tentokrát ne na mé tváři

Necítím bolest, necítím zlost

Sám nejsem, je nás dost

Duševní účetnictví

Inventura v duši

Srdce ti buší

Žaludek pláče

Vlasů chomáče

K zemi padaj dál

Máš dáti lásku

Kam jsi ji dal

Prohrál jsi sázku

Máš manko k sobě

Po krátké době

Dlužíš si život

A teče ti do bot

Tak už se do něj opři

Jak napočítáš do tří

Dělej, co tě baví

Než tě jej někdo zbaví

Dnes je ten den

Pro který jsi vyvolen

Zítřek nemusí být

Nemá cenu se přít

Jsou to snadné počty

A ptáš-li se proč ty

Proč ne někdo jiný

Zbavuje se viny

Nejsem já, nejsi ty

Oddělené pocity

Jen velké moře energie

Co všude kolem žije

Chtěl jsem...

Chtěl jsem změnit svět kolem sebe

Chtěl jsem změnit mě, změnit tebe

Ještě jsem však dostatečně nevyrost

Ještě stále ohlodávám gumovou kost

Chtěl jsem křičet na štěkající psy

Řvát na ně a donutit stáhnout ocasy

Být silný a silnější než všichni kolem

Hrát karty nad zrcadlovým stolem

Chtěl jsem brát, chtěl jsem řvát

Chtěl jsem zpívat a na opilce zírat

Zatím jen, další sen mizí

A já řeším další krizi

Když jsem sám, nevnímám svět blízký

A ze zad další třísky

Tahám ven, další den ztrácím

A na kolenou zvracím

Chtěl jsem med kolem mých úst namazaný

Chtěl jsem šířit světlo na všechny strany

Chtěl jsem s každým držet se kolem ramen

Chtěl jsem být in ale s tím je amen

Chtěl jsem sundat masku svého lepšího já

Ale zjistil jsem, že není jediná

Sundávám masky, jako prostitutka oblečení

V posteli ležím a je mi do brečení

Chtěl jsem brát, chtěl jsem řvát

Chtěl jsem zpívat a na opilce zírat

Zatím jen, další sen mizí

A já řeším další krizi

Když jsem sám, nevnímám svět blízký

A ze zad další třísky

Tahám ven, další den ztrácím

A na kolenou zvracím

Chtěl jsem změnit nazírání tvého světa

Potom však přišla tvoje oblíbená věta

„víš, já mám z toho strach,“ řekla jsi

A strhla jsi mě z mostu za vlasy.

Chtěl jsem změnit svůj útulný svět

Převrátit ho naruby, něco vzít zpět

Útulný byl, ale taky hodně zapáchal

Ve svém strachu jsem si zase ústa vymáchal

Chtěl jsem brát, chtěl jsem řvát

Chtěl jsem zpívat a na opilce zírat

Zatím jen, další sen mizí

A já řeším další krizi

Když jsem sám, nevnímám svět blízký

A ze zad další třísky

Tahám ven, další den ztrácím

A na kolenou zvracím

Jako rumunský princ cítím vaši přítomnost

Jako italský hřebec, co nemá nikdy dost

Po kolena bořím se ve vaší štědrosti

Krmím se a žeru svoje přednosti.

Buď svůj akční hrdina

Buď svůj životní hrdina

A na cestu se dej

Sám víš, že to tak vždycky začíná

Otevři dveře a neváhej

Čekají tě bolesti, stesky, spousty slz

Bude to tvrdší, než dokážeš si představit

Až dobudeš svou první temnou tvrz

Těžko tě bude moci někdo zastavit

Setneš hlavu líté sani

Když ohněm svým tě spaluje

Klidně sáhni po jiné zbrani

Stín na tvé duši už teď lituje

Stává v noci u tvé hlavy

Pamatuješ, když nemůžeš se hýbat

Ještě není čas na oslavy

Je dobré vytrvat a navíc přidat

Nezapomeň stát nohama na zemi

Na radostné ovace je ještě příliš brzy

I když se ti zdá, žes skoncoval se všemi

I když stojíš na troskách své poslední tvrzi

A pokud ti někdy dojdou síly

Zakopneš, možná sejdeš z cesty

Budeš mít pocit, že vzdaluješ se cíli

Že se musíš zbavit obnošené vesty

Pamatuj, že při tobě stále stojí

Svítí ti na cestu, když

Tvoje duše utíká a něčeho se bojí

Díky nim ty dál jít smíš

Původ strachu, ...viny?

Sunny, děkuju moc za tvoji reakci. Je to jakobych poslouchal staršího, rozumějšího, zkušenějšího sebe sama. Jsou to moje myšlenky srovnané do smysluplných vět a logických odstavců. Všechny tyhle informace mi víří v hlavě. Přesně takové otázky jsem si kdysi kladl. Teďuž na ně znám dokonce i odpověď. Proč v některých situací jednám v afektu a nejsem schopen se soustředit, protože mám prázdno v hlavě a rudo před očima? Proč v určitých situacích ztrácím kontrolu nad sebou samým? Proč mě i jenom některá slovní spojení sepnou v hlavě mod „vyděšený klučina“ a já se nepoznávám? Bloky, které mě nyní tak silně ovlivňují, vznikaly celé moje dětství. Pokud jsem jako dítě prožil nějaké trauma, citový šok, který byl natolik silný, že jsem jej MUSEL v tu chvíli potlačit a zapomenout, abych dokázal žít dál, se mi nyní vrací na základě nějakého spouštěcího mechanismu.

Napřiklad. Pokud jako dítě udělám něco v dobré vůli, protože chci potěšit své rodiče, třeba mámě natrhám květiny na zahrádce. Těším se, jakou jí udělám radost a jak mě pochválí a utíkám jí květiny předat. Její reakce mě ale psychicky zlomí. Místo pochvaly a pohlazení mi vynadá a vyčte, že ty květiny měla nachystané pro kolegyni z práce a že ji teď nemá co dát a že (teď pozor!) mě NEMÁ RÁDA a že jsem ji ZKLAMAL! Pro mě, malýho kluka, je to strašnej šok. Místo radosti a lásky tohle. Od člověka, kterýho mám rád nejvíc na světě. Kterýmu jsem chtěl udělat radost. Najednou je ze mě ten nejhorší člověk v očích mé vlastní matky. S takovým pocitem se v tu chvíli nedá žít a jediná možnost je potlačit a zapomenout. Staniž se.

O dvacet let později sedím v práci… pracuju. Přijde ředitel. „pane Falprea, tohle není výkon, který jsem očekával. Docela jste mě ZKLAMAL!“ Tma… Hučení v uších… třes rukou… pocení… nejsem schopen cokoliv říct, reagovat… mám knedlík v krku… Nechápu proč. V ten okamžik to ještě nevím, pochopím to až o několik let později. Použil formuli, která mě vrátila do dětství. Vrátily se mi všechny pocity, emoce, které jsem prožíval v okamžiku vzniku mýho psychickýho bloku.

Kdesi jsem vyčetl teorii, že když dítě prožije takové trauma, že je nucené jej vytěsnit a zapomenout tak ona část vědomí se přestane vyvíjet. Nezraje. A v okamžiku spuštění stejného vzorce třeba o třicet let později se člověk chová jako dítě ve věku ve kterém k bloku došlo. Má to smysl i svoji logiku. A takových bloků má člověk v životě X. Ovlivňují ho aniž by to sám věděl. Reaguje, nepřemýšlí, je to silnější než rozum… později toho lituje a nedokáže to vysvětlit. A vzhledem k tomu, že vědomí je nesmrtelné a my se sem reinkarnujeme jako o život, tak takových bloků musí být spousty a spousty už z minulých životů. Pokud je ovšem nezpracujeme.

Důvod proč tohle všechno píšu je takový, že teoreticky jsem vybaven dostatečně, myslím si. Vím proč, vím co ale nevím jak! Vím co bych měl dělat, že bych všechny bloky vědomě znovu prožít nebo zpracovat, pozorovat a nechat rozpustit ale pořád nevím jak. Praktická stránka věci mi uniká. Na meditaci jsem moc velkej povrchňák, to se mi příliš nedaří. Nic víc mě ale pak nenapadá prootže si prostě na nic nevzpomenu. Respektive vzpomenu, uvědomím si ale nic se nestane. Pořád mám strach. Nedojde k tomu rozpuštění. K tomu prosvětlení. Asi si nevzpomenu na tu skutečnou a pravou příčinu. To co, Sunny, popisuješ, je vlastně taková vědomá regrese, kterou si člověk musí projít sám. Nevím ale jak si vzpomenou na zkušenosti, které jsem vytěsnil, abych psychicky přežil. Nakonec i já jsem si kdysi nevědomky vytvořil funkční masku, kterou jsem považoval za sebe sama. Přitom jsem to nebyl já.

Maska je sice spojitá nádoba ale jiné téma… 

... a je mi to tak trochu jedno

Procházím městem, pára stoupá z kanálů

Chodník je vlhký, je krátce po dešti

Vzhlížím k obloze a uvědomuji si,

Že už jsem šíleně dlouho neviděl slunce

Pouze ocelově šedou klenbu od obzoru

K obzoru

Mléčný škraloup natažený jako elastické kalhoty

Na přebujelém zadku

Všichni víme proč

Víme to. Jenom je nám to tak trochu jedno

Desítky až stovky letadel brázdí oblohu každý den

Vytvářejíc chorobloplodné síto otupující naši mysl

Nikdo se před ním neschová

Pokud nedokáže cestovat na jiné planety

Celá Země z vesmíru vypadá jako golfový míček

Tatam je modrá planeta

Naráží do mě postavy s prázdnými pohledy

Plouží se městem jako pára

Přesouvajíc se z práce do svých domovů

Nebo naopak

Pravidelně nás očkují

Sledujeme pravidelné zábavní pořady,

Kterým by se všichni měli pravidelně smát

Ale to se neděje

A všem je to jedno

Na kůži se nám vytváří podivné vředy,

Které nelze jakkoliv zahojit

Protože z nich vyrůstají podivná vlákna

Vítr zvedá polypropylenové chomáče,

Které včera celý den „sněžily“

A hraje si s nimi mezi domy

Blíží se Vánoce

Choulím se do kabátu, abych je nevdechnul

Možná je mi i trochu zima

Ale to se nestává

Od té doby, co je počasí řízeno a nemění se

Děti jsem neviděl ani nepamatuji

Jenom šedé malé podivné bytosti

Bez duše

Bez emocí

Výsledky výzkumů vojensko-průmyslových komplexů

Mají nahradit děti

Abychom se necítil tak sami

A ztracení

Ozývají se výkřiky

Kolem detenčních zón je vždy živo

Chodím se sem ujišťovat, že ještě žije naděje

V lidech bez čárových kódů a děr po injekcích

Spousta vojáků je všude kolem

Pět na jednoho vězně

Brání kontaktu

Mezi vězni a slušnými lidmi

Zastavuji se, poslouchám

Čerpám energii svobody

Skutečné svobody

I když uzavřené za ostnatými dráty

Z protějšího sloupu mě zaměřila průmyslová kamera

Slyším její optiku

Jak ostří

Infračervené světlo mi přejelo zátylek

Identifikace

Propracovaná do nejjemnějších detailů

Právě o mně zjistili všechno

Nad hlavou slyším vojenský vrtulník

Dám se do kroku

Dnešní dávku revolty mám za sebou

Cítím se jako hrdina

Jako nejdůležitější ovce z celého stáda

A je mi to docela jedno…

Cokoliv si přečtu může být lež

I kdybych pozřel všechnu moudrost světa

A mohl bych si myslet, že znám odpověď na jakoukoliv otázku

Stejně nic nenahradí vlastní prožitek,

Který odhaluje skutečnou pravdu.

Cokoliv, co si přečtu může být lež,

Stejně jako to může být i pravda

I když ke mně skrze stránky promlouvá anděl

Či návštěvník z jiné galaxie

Nikdy si nemůžu být jistý zprostředkovatelem

Nikdy si nemůžu být jistý tím mezičlánkem

Který poskládal slova k sobě

A informace zveřejnil

Neboť důvody klamu mohou být různé

Od naprosté naivity až po zvrácený záměr

Proto nedám dopustit na vlastní prožitek

A informace čtené přijímám s odstupem

I když mě jisté skutečnosti zasáhnou velikou silou

A krásně zapadnou do mé vlastní skládačky

Je třeba mít se na pozoru

A spoléhat se na vlastní nitro

Které nikdy nezklame, nikdy nezalže

Nemá k tomu důvod

Chce pro mě to nejlepší

A nic za to nečeká

Je potřeba nejdřív utišit své ego

Štěkot vlastních nedůležitých myšlenek

A spojit se se svým skutečným JÁ

Pomocí dokonalého vnitřního klidu

Uslyšíte hlas tak důvěrně známý

Přesto celý život upozaděný

jako nedůležitý

Jako zbytečný a prostý důležitosti

Jenomže tento hlas jsem já, ty, my

Je to úplně první věc, která mě napadne

Když položím otázku

Sám sobě

Ale hlas je tak slabý, že mu nepřikládám důležitost

A dostatečný prostor dostane přítel ego

Který je jako jedna z mála věcí

Nejen špatný pán ale i špatný sluha

Moje ego je superego, můj pán, můj bůh

Vše ví nejlíp, nepřistoupí na kompromis

Zaplňuje mě emocemi

Jako je hrdost, ješitnost, trapnost a hlavně méněcennost

Funguje na základě naučených vzorců

Podbízí se a zároveň dělá rozhodnutí

A v neposlední řadě utlačuje mě

Mé skutečné já

What the Bleep Do We Know! v praxi

Kamaráde…

Nevím teď, jak to prezentovat. Stalo se něco…Souvisí to úzce s what the bleep…

Jeden ten chlapík tam mluví o tom, že si každý ráno programuje svůj den a zároveň požádá o neobvyklé a snadno postřehnutelné znamení od ultimátního pozorovatele, že to co dělá, dělá dobře a je v souladu s universem.

Tak jsem to dnes ráno zkusil. Hned po probuzení, jsem si vizualizoval sebe, jak jsem v pohodě a všechno v práci je v pohodě (i když jsem musel odhánět stresující myšlenky, protože jsem měl kritickej případ nedořešenej z minulýho dne) a požádal jsem o znamení, který bude neobvyklý a kterýho si všimnu.

Pak se všechno odehrálo během několika minut. Pracoval jsem, dělal něco v SAPu a periferně jsem viděl,  že šéf sedí vedle mě jako vždycky. Najednou vidím, že někdo jde k jeho stolu a sedá si na jeho místo, na něj… tak se podívám a to byl on… šéf… Okamžitě jsem si vzpomněl na scénu z What the bleep… „Existuje nekonečně mnoho realit, když se nedíváš. Jakmile se podíváš, tak realita zapadne do jedné dané situace díky zkušenosti, kterou máš.“  Hrál jsem si s tou myšlenkou, přemýšlel jsem o tom, že to co si myslíme, že je reálný ve skutečnosti je nereálný a že jsme doopravdy tvůrci své vlastní reality. Podíval jsem se z okna a na obloze plul z mraku velkej klíč… nebylo pochyb o jeho tvaru (vím, co si o tomhle myslíš, máme na to stejnej názor, ale tentokrát jsem věděl – to je ono!) a v hlavě mi sepnulo… teď už znáš klíč ke všemu, dokážeš naprogramovat svoji mysl k úžasným věcem stejně tak úžasným, jako je život sám. Můžeš žít život, který si sám určíš.

Zazvonil telefon, volala italská kolegyně a ujišťovala mě, že ten včerejší průšvih není takovej jak včera tvrdila a že je všechno v pořádku. Docvaklo mi to… moje ranní naprogramování zabralo… Problém neexistuje jenom díky tomu, že jsem přetvořil realitu, dostal jsem znamení, kterýho jsem si všimnul…

Stalo se všechno, co jsem chtěl!!!

Co si o tom myslíš?

Vnitřní pochody

No čéče, já si víc než kdy jindy teď všímám lidí kolem sebe a vidím jak jsou pohlcení strachem... jak působí v pohodě, mluví v pohodě, ale mají tik, třesou se jim ruce ještě víc než mě. Hledám v lidech to jádro, snažím se odfiltrovat ty pózy, masky a ega. Nějak víc vidím, že všichni kolem mě mají strachy, deprese, obavy. Dneska jsem dokonce na obědě říkal spolustolovníkům "nelžeme si, říkejme pravdu, uleví se nám" mlčeli, někteří dělali, že to jako neslyšeli. Je to sranda, říkat nahlas věci, který se člověk bojí přiznat sám sobě. A já vím, že máme vesměs všichni strach, tam někde pod těma všema maskama... je hrozně málo lidí, kteří jsou úplně v pohodě. Vím, jsem za debila, protože spousta lidí to ještě nepojmenovala, nepřemýšlí o tom..., ale to mi vůbec nevadí, protože mám občas pocit, že uhodím hřebíček na hlavičku, když se někdo nesměje ale zamyslí se.Depky mívám často... to jsem pravej opak. Poslouchám v práci hudbu a s nikým se nebavím, každej mě točí, když chce někdo poradit tak jsem jak pes, ale snažím se i v té blbé náladě najít něco, z čeho se poučím. Dycky akorát nadávám, že to je ztracenej den.

Asi bych měl být na druhé straně a spíš jim pomáhat. Pak se mi zlepší nálada a já k tomu pohledu začnu přidávat úsměv. Jsem teda opatrnej a zkouším to spíš na ženský ale funguje to perfektně. Dlouhej pohled a úsměv, kterej, když mi někdo vrátí, dodá tolik energie a chvění u srdce, že to je těžký popsat. Je to jakoby radost z jednoty... víš jako "hele, mám se fajn, měj se taky fajn." "tak jo!"...

Pomáhá mi v tomhle, když se lidem, co potkávám, dívám do očí a čekám na jejich pohled. Tak nějak se mi uleví, když u spousty lidí vidím v očích strach, trápení, zlost... říkám si, že už tak je dosti lidí v depresi, tak se k nim nebudu přidávat ještě já. Já bych měl být na druhé straně a spíš jim pomáhat. Pak se mi zlepší nálada a já k tomu pohledu začnu přidávat úsměv. Jsem teda opatrnej a zkouším to spíš na ženský ale funguje to perfektně. Dlouhej pohled a úsměv, kterej, když mi někdo vrátí, dodá tolik energie a chvění u srdce, že to je těžký popsat. Je to jakoby radost z jednoty... víš jako "hele, mám se fajn, měj se taky fajn." "tak jo!"...

Život je hra

Život je hra. Skvělá, úžasná, jedinečná hra, plná krás, překvapení a hlavně poučení. Život by měl být příběh o dospělých dětech, které si nikdy nezapomněly hrát. Ale pouze za předpokladu, že všichni do jednoho znají skutečná pravidla a startují ze stejné startovní čáry. Pokud to tak není, stává se ze života soutěž, kde jsou sice vítězové ale také hlavně poražení. A těch je mnohem více, neboť vítěz je vždy jen jeden. Všichni ostatní jsou poražení. Slzy, zklamání, křivda… To není svět ve kterém chceme žít. Pokud budeme soutěžit, vždy mezi námi budou zklamaní a smutní lidé. A pokud bude někdo natolik nefér, že bude soutěžit podle skutečných pravidel a ostatním poví jiná, nikdo z nás nikdy nevyhraje. Vítěz bude vždy ten samý. Občas, aby odvedl pozornost, nabídne výhru někomu dalšímu… aby všichni ti, co prohrávají byli ujištěni, že lze vyhrát, že to není pouze záležitost vyvolených. A tak vzniká skupinka horních několika jedinců, kteří díky znalostem skutečné pravdy vítězí. Nebo alespoň si to myslí. A myslí si to i ty miliony a miliardy ostatních, kteří v životě nevyhrají. A jsou smutní, zklamaní, frustrovaní. Vítejte na Zemi. Hrajeme o peníze. Kdo je má je šťastný, myslí si ten, kdo je nemá. Rodiče nám vtloukají do hlavy „Vyhraj, musíš být první. Musíš být nejlepší.“ dítě penězům nerozumí, stačí když porazí ostatní děti. Naplňuje tak zapšklé rodičovské touhy. A pokud zrovna není supertalentem, je hnán do série zklamání a proher. K čemu? Aby byl úspěšný v životě? K čemu? Aby měl spoustu peněz? K čemu to všechno? Proč musíme být lepší na úkor ostatních? Proč je naše společnost takto nastavena? Proč žijeme životy u televizních obrazovek a utíkáme od svých vlastních životů do těch za skleněnou stěnou. Abychom neviděli šeď a prázdnotu těch vlastních?

Někdo má patrně zájem na tom, abychom se nerozhlíželi kolem sebe a nekladli příliš dotěrných otázek. Abychom byli vlastními problémy zaujatí natolik, že nás jiné sféry nechají chladnými. Někdo, kdo nehraje fér a hraje už velmi dlouho a to do té míry, že za získané jmění by mohl koupit jakoukoliv národní ekonomiku na světě, nyní ovšem cítí, že se něco mění a že je nutné jednat rychle. Zasadit společnosti tu poslední ránu a získat moc nad celým světem. Budou se dít věci… Svět přijde o dolar, základní to stavební prvek té zkažené a nemocné hry, kterou všichni ochotně hrajeme. Ekonomiky závislé na dolaru se zhroutí. Nebude odvolání. Nikdo nikomu nepomůže. Budou nepokoje. Lidé se budou bouřit. Stát bude muset zaručit bezpečnost. Střety budou nevyhnutelné. Lidstvo bude rozděleno do dvou skupin. Hodní a zlí. Hodné, poslušné, u svých  obrazovek hybernující ovce a zlí, vysoce nebezpeční a čehosi se dožadující teroristé v ulicích. A všichni víme, jak se společnost chová k teroristům. Není tak těžké ukázat prstem. Víte, že FBI v posledním roce enormě zvyšuje počty svých zaměstnanců? Také se ve vašem městě začaly objevovat vozy civilní obrany rekrutující nové členy?

Ve Spojených státech již existují tzv. „detention zones“. Oplocené plochy na zadržování „teroristů“. Lze očekávat, že v U.S. budou nepokoje nejsilnější. USA jsou již teď připraveny.

Platí to ale i pro Evropu, neboť i ta je závislá na dolaru. Něco se vám nelíbí? Jdete do ulic, abyste si stěžovali? Jste veřejná hrozba. Můžete být ozbrojeni. Jste terorista!

Bojovat můžeme už teď. Vypněme  televizi. Přestaňme konzumovat každodenní porce strachu, který nám podsouvají masmédia. Najděme si vlastní zdroje informací. (www.matrix-2001.cz) Nevěřme slepě úplně všemu. Proč v celorepublikových zprávách neslyšíme výsledky jednání z posledního setkání skupiny Bilderberg v Řecku? Proč místo toho koukáme na zabití mouchy americkým  prezidentem v přímem přenosu? Protože přesně to chtějí! Chtějí, abychom si mysleli, že se vůbec nic neděje. Že je všechno v pořádku a tak jak má. Nová prezidentská administrativa zvyšuje náklady na zbrojení, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby VERSUS hledání velikonočních vajíček v Bílém domě. Která zpráva je pro veřejnost důležitější? A tak by bylo možno pokračovat dále… A my sedíme ve svých obývácích a libujeme si jak je všechno v pořádku a jak je na světě lépe, když naše mocnosti vedou takoví přátelští a sympatičtí lidé.

Vyjděme do přírody. Na zahradu, do parku, do lesa. Tam na nás čeká tolik krásy, kterou v televizi nikdo nezprostředkuje. Co je jednodušší než si lehnout na louce do trávy, poslouchat bzukot hmyzu a zpěv ptáků a sledovat plující mraky, přiložit dlaně na kmen stromu, zavřít oči, poslouchat déšť šumící vzduchem a bubnující na střechu… malujme obrazy, skládejme básně, pišme příběhy… tvořme. Je důležité vyjádřit sám sebe ať je forma jakákoliv. Je tolik krás kolem nás, které přehlížíme protože na ně „prostě nemáme čas“, ale zároveň nám život protéká mezi prsty.

Je náš život plnohodnotnější díky penězům? Jsem lepší člověk, když po mé smrti zbyde šestimístné číslo někde v bance? K čemu to, když přijdeme o ten největší dar, který nám byl dán. Měli bychom se zde na Zemi učit, bavit se, hrát si, zpívat, tvořit… Místo toho se stresujeme, ničíme, předháníme se, okrádáme se a zabíjíme sebe a vše živé. A to všechno proto, abychom se ujistili, že jsme v životě byli lepší než ti druzí. Myšlenka navýsost nezdravá, leč velká a hlavně (bohužel) funkční v naší společnosti.

Je potřeba vzít osud do svých rukou. Je potřeba nehrát hru podle cizích pravidel, jinak budeme stále prohrávat. Je potřeba vstát a začít doopravdy žít své životy protože to se od nás očekává vyšší mocí a proto zde jsme.

Každý z nás má možnost volby