Tabule mých tužeb a přání

Je to tak jednoduché. Jednodušší by to snad ani nemohlo být. Všechny sny, tajná přání, věci, na které se ani neodvážíte pomyslet. To vše se může stát skutečností. Lze mít všechno, na co si vzpomeneme. Auto, dům, peníze. Stačí jenom chtít a něco pro to udělat. Jak je to možné?

Neuvědomujeme si moc a sílu myšlenky. Myšlenka pokud je dostatečně silná, se dokáže přeměnit ve hmotu. A jako transformátor slouží tabule mých tužeb a přání. Díky ní se myšlenka dokáže zhmotnit a tím splnit můj sen. Myšlenku musíme totiž neustále posilovat. Přehrávat si ji v mysli, žít ji.

Na tabuli si proto umístíme symboly všeho, co chceme mít, čeho chceme dosáhnout. Obrázek domu, ve kterém chceme bydlet, fotku auta, které chceme mít. Snů je nepřeberné množství a stejně tak je i symbolů. Tabuli umístíme na viditelné místo, kde ji budeme mít stále na očích.

Podstatné je žít svůj sen už nyní. I když ještě nemáme vysněné auto, můžeme si představovat, že ho už vlastníme. Žijme tak jako by náš sen již byl skutečností. Tabule nám bude připomínat vše co chceme, vše co máme již nyní prožívat jako skutečné.

Žijme své sny a ony se stanou skutečností.   

Co se zpackaným životem?

My jako lidi, máme v sobě z nějakého důvodu zakódované předsudky a vzorce chování díky kterým si život jenom komplikujeme a kvůli tomu si jej neužíváme ale jenom přežíváme. A přitom je to tak jednoduché. První a nejtěžší krok je zamést stopy svých rodičů. Vesměs v dobré víře nám do života nasekají tolik komplikací, že si to nikdo neuvědomuje. Nemají to tak všichni, najdou se i osvícení rodiče ale většina vchází do života s ozvěnou v hlavě. „Co jsi zase provedl? Zase jsi to pokazila. Ta tvoje práce nestojí za nic. Mlč, tvůj názor mě nezajímá. Pětku? Co dostala Františka? Dvojku? No, vždycky byla lepší než ty.“

Je to začarovaný kruh. Celý život se podvědomě snažíme rodičům dokazovat, že jsme dobří, že si zasloužíme jejich lásku. Když rodiče opustíme, tak to začneme dokazovat sami sobě. (přece už nejsme závislí na rodičích – jsme soběstační – dospělí). Srovnáváme se se svým okolím. Vždycky je ale někdo lepší. Proto v nás celý život přežívá pocit, že jsme horší než ostatní. A protože takto zklamáváme sami sebe, začínáme se nemít rádi až přímo nenávidět. A to je prapůvod většiny našich problémů. Nemáme rádi sami sebe. Od toho se postupně odvíjejí další emoce, jako strach, nenávist, úzkost, závist. Někdo nám vadí, je nám nesympatický, štve nás, protože nám připomíná naše slabé stránky, nastavuje nám zrcadlo. Protože nám připomíná, že se nemáme rádi a že si lžeme.

První krok je přiznání a uvědomění si vlastní nesebelásky. To je nejtěžší krok ze všech a někdo to ani nedokáže a pořád dokola si lže. „Já se přece mám rád, nejsem takovej slaboch!“

Další krok je naučit se mít se rád. Neméně náročný ale naštěstí zvládnutelný. Mít rád bezpodmínečně. Nic za to nepožadovat. Hlavní je přesto ten vztah k sobě. Rozmazlovat se, dělat si radost… Ale to je do dalšího mailu.

Hlavní je to uvědomění a ten první krok k rozhodnutí. „Dnes je první den mého nového života“

Netřeba se trápit. Život je neuvěřitelně krásný a plný skvělých zážitků a je jenom na každém z nás, jak s ním naložíme.

Pokud budeš mít nějaké otázky, tak se neváhej zeptat. I na konkrétní věci. Rád ti na cokoliv odpovím, pokud ovšem budu znát odpověď.

Štěstí je neuvěřitelně blízko tebe. Stačí jenom o něm vědět a natáhnout ruku.

Je Země skutečně živá?

Jednou jsem slyšel krásný příběh o tom, zda je Země skutečně živá.

Diskutuje člověk s motýlem sedícím na větvi sekvoje. Motýlův život se počítá na pár dní, naproti tomu sekvoje žije tisíce let. Člověk se tedy motýla ptá, jestli se mu předmět na kterém sedí, zdá živý. „Ale samozřejmě že ne“ odvětí motýl. „Žiji zde celých pět dní, celý svůj život a ten předmět se ani nepohnul, neudělal vůbec nic.“

A představte si, že se zeptáte člověka, který žije na Zemi sto let, jestli si myslí, že je Země, která je pět miliard let stará, živá. Co vám odpoví? „Samozřejmě že není. Žiji zde celých sto let, celý svůj život a Země neudělala vůbec nic.“

Doteky

Krok míjí krok

Ranní rosa zlehka mizí

Nebe modré nekonečno

Vánek si hraje s korunou břízy

Stébla trávy

Hladí toho, kdo je ničí

Zelenými prsty

Ulehají a tiše křičí

Doteky slunce

Světlých dálek zlaté děti

Pozdravit svět

Pozdravit život na Zemi letí

Vnitřní svoboda, zapomenuté dětství, masky, sny

Vnitřní, duševní svoboda je něco, co můžeme mít nezávisle na prostředí a podmínkách. Existuješ! Jsi! Ty jsi vědomí a vědomí je neomezeně svobodné. Mříže a mantinely si budujeme pouze my sami. Již v dětství se učíme od svých rodičů jak omezovat svoji fantazii, jak co nejdřívě „dospět“ a být „rozumný“. Jsme odkázáni na lekce od rodičů a leč tyto bývají (při zpětném nekritickém uvědomění si) mnohdy velmi brutální a mívají na dětskou duši nedozírně negativní vliv. Odhlédněme teď od karmických předpokladů, přičemž karma ve skutečnosti neexistuje. Existují pouze nepochopené životní situace jejichž následky (křivdy, bolesti, zlosti, ublížení atp.) si ve svém vědomí přenášíme z života do života až do chvíle než je bezezbytku pochopíme. Pro dětskou duši neexistuje horší zkušenosti než křivda způsobená rodiči (hůře matkou)… Po takových zkušenostech dětská mysl v zájmu zachování sebe sama to nejhorší vytěsní, nepochopí a odsune a tím si vytváří blok jímž podporuje ten starý, „karmický“, který tímto pouze podpoří a posílí. Rodiče vůbec kladou na své děti přemrštěné nároky, hojí si na nich své nenaplněné sny a tím jim dávají do života to nejhorší. Dítě, které nesplňuje požadavky rodičů, je nucené vytvořit si masku, kterou popírá sebe sama. Skrývá za ni svoji křehkou osobnost, aby splňovalo nároky na něj kladené. Podle mne je právě toto období puberta, kdy se dítě prožívá válku svého skutečného já a masky ideálu, kterou po něm vyžadují rodiče. V té době končí dětství a přichází pseudo dospělost, vynucená rodiči, společností, životem… Máme to tak všichni. Všichni jsme poznamenáni přehnanými nároky svých rodičů, kteří nás nedokázali přijmout takové jací jsme. Proto soutěžíme, protože v hloubi duše chceme dokázat svým rodičům, že za to stojíme. Přehnané rodičovské ambice ale nekončí odchodem dítěte z domu. Nutkání dokazovat svému okolí svoji kvalitu přetrvává i v dospělosti právě s onou maskou, kterou si od puberty udržujeme. Potřebujeme dokazovat svému okolí, svým rodičům a hlavně sami sobě, že jsme dobří, že za něco stojíme. Účel světí prostředky a proto je náš svět takový jaký je.

Nemusíme nikomu nic dokazovat. Ani sami sobě. Jsme perfektní. Jsme takoví jací máme být. Má-li někdo jakékoliv omezení v tomto životě, měl by za něj být vděčný a děkovat univerzu za příležitost naučit se, pochopit nepochopené z minulého života. Měli bychom děkovat za možnost zbavit se svých problémů a dosáhnout osvícení. Vše má svůj důvod a nic se neděje náhodou.

Ten, kdo je blízko smrti je pouze blízko změny své stávající formy života. Umíráme ve chvíli, kdy se odmítneme dále učit. Odmítneme přijmout nové myšlenky, odmítneme poslouchat své tiché vnitřní já, které má vždy pravdu, pouze je překřičeno myšlenkami a sebeprezentací vlastního ega. Jsme tady, abychom pochopili svoje chyby. Pokud toto odmítneme, náš pobyt zde ztrácí smysl a dostaneme příležitost někde jinde. Možná na stejném místě ve stejnou dobu, možná v jiné dimenzi, možná na jiné planetě.

Pokud smysl svého počínání spojím se srovnáváním sebe sama s ostatními, nikdy nedosáhnu spokojenosti, neboť vždy bude někdo v mých očích lepší než já. To není ta správná cesta, protože nejsme stejní, každý z nás má jiný životní příběh, každý má svoji „karmu“, proto už z principu věci je srovnávání nesmyslné a nezdravé. Zasvěcení svého života soutěžením s ostatními a dokazováním svému okolí, že my za to stojíme, je cesta mimo, která končí v nejbližším houští. My jsme takoví jací jsme. Každý zde máme jiné úkoly, které ve finále tvoří společný cíl. Pozvednout své vědomí a přispět tak k celkovému energetickému povýšení lidstva a planety Země.

A co s energií, kteou jsem doposud využíval k soutěžení a nyní, když nesoutěžím, jí mám přebytek? Kavalec a rádio neberu jako rozumnou alternativu. Vždy jsem po něčem toužil. Vždy jsem snil s otevřenýma očima. Mám přání. A jdu jim naproti. Toužil jsem namalovat obraz. Velký pěkný obraz na plátně, který bych si mohl pověsit na stěnu. Tak maluji. Beze strachu, co si kdo bude myslet, nebo jakou kdo bude mít poznámku. Dělám to pro sebe. Neohlížím se na okolí. I když moje díla nemají kvalitu běžnou společností očekávatelnou, netrápím se tím a tvořím dál. Kvůli sobě. Jdu svým snům vstříc a cítím zpětnou vazbu od svého života. Myšlenka má totiž velikou moc a pokud je silná, dokáže měnit hmotu. Nejdříve je myšlenka, až potom vznikne hmota. A tak díky energii získané vyrušením soutěžení ze svého života tvořím a zhmotňuji své sny a přání.

Projekt Blue Beam

Pod nohama se mi lámou větve

I přesto, že záleží na tom, zda mě někdo slyší

Či vidí

Jdu, hlavně abych šel

Posmutněle visící větve mě šlehají do tváře

Chtivé šlahouny ostružin mi rozvazují tkaničky bot

Les je momentálně jediné místo

Kde se cítím bezpečně

Škrábu se do kopce

Co nejdál z městského šílenství

Od té doby co spustili projekt Blue Beam

Se ani není radno dávat s někým do řeči

Tady v lese mě nikdo bez řečí neodpraví

Nikdo zde neláduje vše, co střílí

„aby ty parchanty z kosmu vrátil tam, kam patří!“

Svět se zbláznil

Musím se dostat na vrchol nejvyššího kopce v okolí

Musím se dostat k „zesilovačům pokrytí mobilní sítě“

Protože díky nim projekt Blue Beam funguje

Díky nim se svět zbláznil

Les je vlhký a chladný

Vstupuji do říše mlhy

Od úst mi stoupá pára

A viditelnost se snižuje

Za sebou nechávám jekot sirén všeho druhu

Všude na světě platí stanné právo

I v našem městě

Kdo nemá zbraň, jako by neexistoval

Dříve nebo později obdrží svoji dávku kovu

Policejní složky střílí lidi bez vyzvání

Hasiči nafasovali zbraně

A chovají se stejně jako policajti

Není se čemu divit

Lidí šílí

A jsou ozbrojeni

Bohužel

A to všechno kvůli jednomu velkýmu divadlu

Obyčejná holografická projekce na obloze

A svět jak ho známe

Je v troskách

Nad každým každičkým městem

s počtem obyvatel vyšším než

10000

Levituje mimozemská loď

Samozřejmě nepřátelská

Každou hodinu spouští ohlušující kvílení

A všichni se bojí

Téměř všichni

Permanentní strach ovíjí planetu

Řeknu vám, živit se strachem

Tak se nyní topím

V oceánech žrádla

V batohu na zádech mám palici

Dvanáctikilovou

Spoléhám se na ni

Sundám s ní ten vrchol technologie z oblohy

Minulý týden někdo vyvraždil celý panelák

Protože byl nejvyšší ve městě

A někdo roznesl mezi lidmi

Že jeho obyvatelé jsou ve spojení s mimozemšťany

Nevěřím, že lidé jsou špatní

Jenom mají strach

A pro ochranu svoji a svých bližních

Jsou ochotni podstoupit ledacos

Už jsem u paty zesilovače

Spíše je to rozhledna

Za sebou nechávám třísky ze dveří

Pomalu odpočítávám schody

Mocní tohoto světa

Mají v zájmu

Utopit svět ve strachu

A ve strachu povstat

Zřídit novou vládu

Nevolení zástupci lidstva

Co si myslí, že ví, co je pro Zemi nejlepší

Myslí si to a konají

Stoupající kouř

Změť drátů

Panely zesilovačů leží na vlhkém jehličí

Válečná intergalaktická loď nad naším městem

Zmizela

Je těžké nevěřit svým očím

Ale je snadné věřit sám sobě

Svému vnitřnímu hlasu…